Karanténa je pro někoho zlo, ale je potřebná, o tom žádná. Hodně lidí neví, co v těchto dnech dělat, a proto jsem se rozhodl napsat článek o nějakých knihách, které by Vám mohly přijít vhod. Jsou to všechno kvalitní knihy (podle mě „pořádná dávka literatury“), které Vás vtáhnou do děje hned po první straně a nepustí do poslední věty. Alespoň u mě tomu tak bylo. 😉 Myslím, že sledování televize a videí na internetu brzy omrzí, takže tady máte pět knih pro karanténní režim… 😉

Jedna z mých #top knih roku 2019. Stephen King zkrátka umí napsat dobrou knihu, u které se nudit rozhodně nebudete! Osvícení je již takovým klasickým hororem, který byl i zfilmován (vskutku povedeně) a dodnes je to jedna z velmi nejprodávanějších knih tohoto autora! Spisovatel Jack Torrance hledá klidné místo pro psaní svého nového románu, a tak přijímá nabídku dělat správce odlehlého horského hotelu, kde se začnou dít zvláštní věci. V hotelu bude trávit zimu společně se svou ženou a malým synkem a budou tak jedinými obyvateli. Horor začíná a vše bude vskutku děsivé…

Volání kukačky

Když jsem se dozvěděl, že autorka Harryho Pottera, paní Joanne Rowlingová, píše detektivní knihy, byl jsem zpočátku na pochybách. Když jsem si ale domu přinesl první knihu s Cormoranem Strikem, věděl jsem, že to bude něco hodně dobrého! A bylo! Joanne Rowlingová si našla svůj vlastní styl psaní, využila ho při psaní detektivních příběhů, ve kterých se kloubí skvělý popis situací a prostředí s dobře propracovanými dialogy! Detektivka se pomalu odvíjí, autorka pracuje skvěle s gradací a na konci Vám spadne brada z toho, jak je vše rozuzleno! Geniální, čtivé, neotřelé!

Jsou světla, která nevidíme

Kniha z prostředí druhé světové války, která je psána elegantně a svižně, je jako dělaná na dlouhé jarní večery. Anthony Doerr získal za tuto knihu v roce 2012 Pulitzerovu cenu a myslím si, že právem! Kniha popisuje cestu mladé francouzské dívky Marie-Laure, která společně se svým otcem utíká před německým vojskem z Paříže. Marie je slepá a o to těžší je jejich společné putování. V druhé linii knihy sledujeme situaci v německé hornické kolonii, kde vyrůstá sirotek Werner, toužící po jiném osudu, než jaký mu byl předurčen. On sám je ale vtažen do války a dostává se tak do nacistické skupiny Hitlerjugend.

Opozdilec

Pokud chcete sáhnout po něčem tenkém a mít to přečtené za jedno odpoledne, doporučuji vtipně laděnou knihu Opozdilec, která popisuje část života Désiré Cordiera. V posledním zoufalém pokusu, jak mít konečně pokoj od vlastní manželky, se Désiré Cordier rozhodne, že bude předstírat Alzheimerovu chorobu. Kniha je napsána svižně, vtipně, ke konci trochu melancholicky a smutně. Přesto je to velmi dobrá oddechovka, která se čte velmi pěkně, je to kniha ze života a každý si podle mě z ní něco odnese.

Veselí

Abych zde nezmiňoval jen světovou literaturu, mám tu tip na jednu knihu z českého prostředí, respektive z Moravy! Autorka Radka Třeštíková je dobrá česká autorka, na svém kontě má již několik knih a všechny jsou velmi úspěšné! Veselí je její poslední knihou a musím říct, že zatraceně povedenou! Protagonistka Eliška se rozhodla pro návrat na jižní Moravu, kde má všechno; rodinu, dětský pokoj, přátele a hlavně klid… Příběh s autobiografickými prvky se jmenuje Veselí podle Třeštíkové rodného Veselí nad Moravou.

Jaké knihy teď čtete Vy? Podělte se o svoje knižní tipy a napište, jestli jste si nějakou z mých doporučených knih vybrali! Těším se na Vaše reakce! 😍

Vrchní inspektor Armand Gamache zůstane navždy takovou mou srdeční záležitostí, a to je možná důvod, proč si knihy s ním tak šetřím a tuto sérii čtu už téměř pět let. Oživlý kámen je opět taková poklidná detektivka á la Agatha Christie, kde není nouze o překvapivé zvraty a dobré jídlo (a samozřejmě o lahodnou kávu). Louise Penny prostě umí napsat dobrou detektivku, o tom není pochyb! Jaké jsou tedy mé postřehy z Oživlého kamene, který je čtvrtým dílem ze série případu vrchního inspektora Armanda Gamache?

Děj této knihy nás zavádí do poklidného hotýlku Manoir Bellechasse, který leží nedaleko malebné vesničky Three Pines, která se objevuje ve třech předešlých knihách. Vrchní inspektor se sem uchýlil, aby zde oslavil, spolu se svou manželkou Reine-Marie, výročí svatby. Setkává se zde s výraznou rodinou Finneyových, která je již na první pohled zvláštní a je vidět, že členové rodiny jsou vzájemnými rivaly. Vše se změní, když do hotelu přijede poslední syn paní Finneyové, Peter Morrow, se svou manželkou Clarou.

Peter Morrow je známý malíř, stejně jako jeho manželka Clara. Armand Gamache i jeho manželka v nich okamžitě poznají své blízké přátele ze Three Pines. Clara je taktéž ráda, že Gamacheovi vidí, protože být s rodinou Finneyů je pro ni čiré zoufalství. Rodina, která obývá poklidnou rezidenci Manoir Bellechasse, je zákeřná, prohnaná a dokáže bodnout jako včela!

Rodina se sem sjela, jako každý rok, ovšem něco je na letošním setkání zvláštní. Přijel i čtvrtý potomek paní Finneyové, dcera Julie, která se od rodiny před lety odloučila. Všichni se připravují na velké odhalení sochy prvního manžela Irene Finneyové, avšak něco je špatně. Všichni vidí, že se k něčemu schyluje, jenže o co jde? Druhý den ráno, po odhalení majestátní sochy, je nalezena Julie mrtvá, rozdrtila ji socha jejího vlastního otce. Kdo Julii zabil? A jak dokázal pohnout sochou, která vážila několik tun? A může za to někdo z rodiny? Do vyšetřování vraždy se pouští inspektor Gamache se svým týmem. Zabil snad dceru Julii hokynář s uklízečkou? 😉

Oživlý kámen nese typické rysy tvorby Louise Pennyové, které zná každý, kdo její předešlé příběhy četl. Setkáváte se zde s krásným kanadským prostředím, nouze není o barvitý popis jídla a všemu dává korunu café ou lait na každé druhé stránce (takže u čtení kávu jen a jen doporučuji, protože na ni stejně dostanete chuť). V knize si autorka také vystačí s komorním množstvím postav a skvěle zvládá i gradaci děje, díky dobře uzavíraným kapitolám. Stránky knihy hltáte a ani neregistrujete, že jste na konci knihy.

Autorka v knize skvěle vylíčila charaktery nám dobře známých postav (inspektora Gamache, jeho pomocníka inspektora Jeana Guy Beauvoira nebo manželku Reine-Marie) a opět jsme se dozvěděli něco o jejich minulosti, např. nová fakta o otci vrchního inspektora. Louise Penny ovšem dokázala bravurně vylíčit charaktery nových postav – kuchařky Véronique, číšníka nebo majitelky hotelu.

Nouze není ani o zajímavé dialogy, vedlejší linky příběhu, které čtenáře provází po celou tuto sérii, pestré popisy děje a charakterů či vzhledu postav. Autorka si pečlivě nastudovala množství informací o sochách a vymyslela opět udělat netradiční vraždu, která mi přišla trochu přitažená za vlasy, ale ve finále vše autorka velmi pěkně rozuzlila. V příběhu se mi také líbila provázanost s minulostí a vracení se na nám dobře známá místa (jako např. do Three Pines, kde jsme se mohli setkat s dobře známými postavami – básnířkou Ruth, majitelem bistra Oliverem).

Knihu hodnotím velmi kladně. Pokud se do jakéhokoli příběhu od paní Pennyové začtete, máte ho přečtený za den, maximálně dva. Autorka píše velmi poutavě a svěže a u jejích knih doslova i slintáte (ach ten dobrý popis jídla…). Knihu hodnotím velmi kladně, i když bych měl drobné výhrady k provedení vraždy, která mi přišla někdy až moc fádní a přitažená za vlasy. I tak se ale jedná o pěknou detektivku, která stojí za přečtení!

Hodnocení: 95 %

Louise PENNY: Oživlý kámen (The Murder Stone / A Rule against Murder, 2008)

Knižní klub, 2016

Rozhovory jsou u Vás jedny z nejoblíbenějších článků na KAFÁRNĚ a my jste za to rádi. Díky článkům se dozvídáte věci z knihovnického zákoutí a z Vašich reakcí vidíme, že Vás rozhovory baví, a proto se Vám je snažíme pravidelně připravovat.

Jedna čtenářka nám napsala: „Doufám, že rozhovory budou se všemi pracovnicemi knihovny…“ a my paní vzkazujeme, že se budeme snažit udělat rozhovory se všemi pracovníky Městské knihovny Benešov! 😊 Dnešní rozhovor bude s knihovnicí, která toho má na svých bedrech opravdu hodně a málo lidí o její práci ví. Mým dnešním, již pátým hostem kafárenského rozhovoru bude vedoucí dětského oddělení paní Markéta Kalendová.

Markéta Kalendová

Vystudovaná knihovnice na Vyšší odborné škole informačních studií v Praze – obor Služby knihoven, která je v dětském oddělení už 9 let. Občas také zavítá do oddělení pro dospělé či studovny. V knihovně má mimo jiné na starost různé akce pro školy a když zrovna není v knihovně, ráda svůj čas tráví v přírodě, v zimě na lyžích, v létě u moře a nejlépe s knížkou. Čtení na dovolené je totiž ten největší relax.

„Člověk by měl žít tak, aby se za to nemusel stydět…“

1) Dobrý den, paní Kalendová, jsem rád, že jste se stala mým dalším „hostem“ rozhovorů na KAFÁRNĚ. Když se řekne dětské oddělení, každému se asi vybaví jen knihy pro děti, komiksy a leporela, ale co vše na starost má dětské oddělení?

Dětské oddělení má oproti ostatním oddělením upravenou provozní dobu. Většinu dnů je otevřeno odpoledne. Není to proto, že dopoledne potřebuji odpočívat. I dopoledne bývá v dětském oddělení velmi rušno. Pro třídy základních, středních škol, ale i školek připravuji besedy a výukové lekce. Snažím se, aby byly interaktivní, aby se děti co nejvíce zapojily a občas je to právě slyšet i v jiných částech knihovny 😊. Po dlouholetých zkušenostech ale vím, že to funguje. Děti odchází nadšené, a to je pro mě největší odměna.

Dále vedu čtenářský klub, se kterým se scházíme jednou za čtrnáct dnů. Čteme si ze zajímavých knížek, se kterými dále pracujeme.

Také se musím zmínit o příjemných setkáních nejen s dětmi, ale i s jejich rodiči a prarodiči. Pořádáme pro ně každý rok krásnou akci Den pro dětskou knihu. Myslím, že poslední byla hodně vydařená. Pozvali jsme k nám herce s projektem Listování, odezva byla skvělá.

2) Vaše oddělení má na starosti také již zmiňované akce pro školy. Veškeré akce si vymýšlíte sama nebo se přizpůsobíte školám? A o jaké akce se hlavně jedná?

Program si vymýšlím sama, ale s tím, že se samozřejmě snažím náplň besed vždy přizpůsobit potřebám jednotlivých učitelů.  V jednotlivých lekcích se děti učí různým dovednostem. Aniž si to uvědomují, ale kromě čtenářských schopností se učí pracovat v kolektivu, trénují schopnost se učit, mluvit před ostatními apod. Děti se například dozvídají, jak se vlastně mají v knihovně orientovat, jak vzniká knížka, co jsou to literární žánry, jak pracovat s encyklopediemi, o historii písma a spoustu dalších informací.

3) Dětské oddělení není rozhodně jen o knihách. Co vše mohou děti v knihovně dělat poté, co se vrátí ze školy?

Samozřejmě v dnešní době počítáme i v knihovně s tím, že už si „jen“ s knížkami nevystačíme. Děti mají možnost si hrát deskové hry, mají přístup k internetu na počítačích a přístup k wifi. V letošním roce bych ráda obnovila tradici tvořivých odpolední. Počítače budou „odpočívat“ a s dětmi vyrábíme zajímavé výrobky.

4) Kolik knih se zhruba nachází v dětském oddělení a kolik nových knih každý měsíc do fondu přibude?
Počet knih v dětském oddělení je necelých 22 tisíc. Každý měsíc přibude zhruba 80 až 90 knih. 

5) Jaké knihy Vy ráda čtete? Jaký je Váš oblíbený žánr (žánry) a jaké knihy moc v lásce nemáte?

Myslím, že jsem poměrně náročný čtenář a dost vybíravý 😊. Určitě nemám ráda horory a knihy, kde se odehrávají lidské tragédie. Když už po takové knížce sáhnu, tak jedině, když předem vím, že v ději bude i nějaké pozitivní místo. Velmi dobře se mi četla třeba kniha Když zpívají cvrčci.

Při výběru knih jsem také určitě hodně ovlivněná tím, že pracuji v dětském oddělení, takže mezi dětmi oblíbený fantasy žánr není cizí ani mě. Ráda si ale přečtu i detektivky, humorné romány – pobavil mě třeba román ze školního prostředí Ředitel a Hydra, ale rozhodně ne knížky typu červená knihovna.

6) Vaše práce není jistě lehká, ale najdete si čas na čtení v práci nebo po práci? A kolik knih za rok přibližně přečtete?

Při práci se ke čtení dostanu, pokud připravuji právě besedy pro děti nebo program na čtenářský klub.  Nedá se to vždy stíhat jen v práci, takže dětské knížky pročítám i doma. Se čtením knížek pro „dospěláky“ je to tím pádem horší. Ke čtení se dostanu až večer, protože i rodina má své potřeby 😊 a pak už mám problém s výdrží. Ale snažím se a doháním to právě o dovolených, kdy přečtu třeba tři, čtyři knížky během týdne.

7) Knižní trh chrlí na čtenáře každý měsíc mnoho a mnoho knih. Je nějaká kniha, na kterou se těšíte a hned jak vyjde, půjdete si ji zakoupit?

Tím, že pracuji v knihovně, jsem se naučila knížky moc nekupovat, beru to jako výhodu. Spíš se mi naopak stalo, že když jsem si půjčila nějakou knížku z knihovny a po přečtení jsem zjistila, že si mi líbí tak moc, rozhodla jsem si jí pořídit domů.

8) Navštěvuje dětské oddělení hodně čtenářů? A plánujete pomocí něčeho třeba návštěvnost ještě zvýšit?

Myslím si, že dětských návštěvníků máme relativně dost. Ne všechny děti jsou ale naši čtenáři. Některé přichází se svými kamarády jen jako doprovod. Ale i to je fajn, časem se povede si je jako čtenáře získat. Snažím se s nimi komunikovat, zjišťovat, co mají rádi, jaké mají koníčky a nabídnout jim knížky, které by je mohly zajímat.

Ráda bych do knihovny přivedla co nejvíce dětí tím, že třeba prvňáčci automaticky dostanou svoji průkazku do knihovny, aniž by se o to museli sami snažit. Využít k tomu můžeme jednu z akcí, které pro děti děláme, a to je Pasování prvňáčků na Rytíře řádu čtenářského. 

Pro děti, které ještě nechodí do školy, jsme pak začali pořádat pravidelná setkání při čtení knížek. Rodiče získají povědomí o tom, že knihovna není vyhrazena jen pro školní děti, ale už i pro ty malé. V co nejbližší době se určitě chceme zapojit do projektu Bookstart – s knížkou do života, která podporuje čtenářství od útlého věku.

Co je ale dobré podle mě nepodcenit, je udržení si malých čtenářů i do budoucna. Děti dospívají a jejich potřeby se mění. Zatím nám v knihovně chybí oddělení pro teenagery. Ti, když do knihovny přijdou, potkávají se s malými dětmi a navzájem se vlastně ruší. Nemají možnost spolu komunikovat, tak jak by chtěli a určitě by prostor využili podle mých zkušeností i pro učení. Byla bych moc ráda, kdyby se nám povedlo pro ně takový prostor zajistit a neztratit budoucí dospělé čtenáře.

9) Ve Vašem oddělení není asi nouze o zábavu a zábavné příhody. Je nějaká příhoda, která Vás v knihovně rozesmála a pobavila a ráda na ni vzpomínáte? Podělíte se s námi o ní?

Asi to nejsou situace, které mě vyloženě rozesmály, spíš zahřály na duši. Ráda si vybavuji pohled na děti, které se uvelebily na látkových trojúhelnících, které máme v dětském oddělení. Vzaly si knížku na čtení a když jsem se na ně podívala třeba za čtvrthodinu, spokojeně u knížky usnuly.

10) Někdy se stane, že se Vám kniha vrátí v horším stavu než před výpůjčkou. Jakým způsobem se čtenáři omlouvají? Jaké nejkurióznější omluvy jste už slyšela?

Samozřejmě i v dětském oddělení se to stává. Hlavně, když jsou těmi čtenáři opravdu malé děti. To potom o natržené stránky není nouze. Občas děti s knížkou zakopnou venku a když je zrovna po dešti, není to pro danou knížku zrovna příznivá situace.

Co mě ale opravdu pobavilo, byla knížka, která zachutnala jednomu domácímu mazlíčkovi. Myslím, že to byl zakrslý králíček a knížka, která byla naneštěstí poblíž, byla asi hodně chutná potrava. Naštěstí to bylo jen pár růžků, takže se knížka dá ještě používat. A protože člověk zapomíná a já, co si nenapíšu zapomínám často, do knížky jsem hned připsala, jak se dotyčný králíček jmenoval. Pořád tedy máte šanci si tuto lahodnou knížku vypůjčit.

Děkuji paní Kalendové za rozhovor, který byl jistě přínosný. Jak vidíte, oddělení pro děti není jen o dětských knihách, ale také o hromadě akcí! 😉 S kým dalším byste chtěli mít na KAFÁRNĚ rozhovor? Napište do komentářů! 😉

I jedna věta může vše změnit, může rozpoutat vlnu strachu, nejistoty a může odhalit i to, co má zůstat skryto. Joanna se přestěhuje spolu se svým malým synkem do přímořského městečka, aby byla na blízku své matce. To, co ale uslyší u školy, rozpoutá vlnu událostí, které povedou ke vzájemným podezíráním a pomluvám. Vždyť ale to, co slyšela, je jen fáma. Nebo snad ne?

Sally McGowanová zabila před mnoha lety jednoho chlapce. Od té doby žije skryta v anonymitě a čas od času se o ní napíše nějaký článek. Joanna je realitní agentka, která se rozhodla usadit v Maple Drivu, přímořském městečku poblíž Londýna. Jednoho dne se u školy doslechne, že proslulá vražedkyně Sally McGowanová žije právě v tomto městečku. Ona sama pak tuto informaci řekne na setkání čtenářského klubu. Sama se tomu směje, přijde jí to absurdní a snaží se sama sebe přesvědčit, že to není pravda. Sama ale neví, že jednou větou rozpoutala sled událostí.

Ve městečku se okamžitě začne řešit, kdo by tajemná Sally mohla být. Samozřejmě vystupuje pod jiným jménem, v článcích se lze dočíst, že několikrát měnila své bydliště, někde také narazíte na její fotografii z doby, kdy zabila Robbieho Harrise. Mezi obyvateli se fáma šíří jako vlna; podezření na prodavačku z krámku s léčivými kameny, ale také na maminky dětí, které ve městě žijí dlouho.

Joanna se snaží na vlastní pěst vypátrat, kdo by tajemná Sally mohla být. Sama je ale terčem útoků, na Twitteru jí začnou chodit výhružné zprávy a hallowenská fotografie ve školce, kam její syn chodí, rozpoutá další sled událostí. Kdo za tajemnými útoky stojí? A proč Liz zrušila pravidelná setkání čtenářského klubu?

Postupně se v knize dostáváme na kloub tomu, kdo je tajemná Sally, ale otázkou zůstává, zda skutečně zabila malého Robbieho a jestli nemůže být vše jinak. Joanna se také musí soustředit na svůj rodinný život, na malého Alfieaho a na vztah se sympatickým Michaelem. Poté, co mu řekne o zjištění v Maple Drivu se rozhodne, že o případu napíše knihu – je to ale dobré rozhodnutí?

Kdo je tedy tajemná vražedkyně? Je to snad tajemná sousedka Kay? Nebo sympatická a starostlivá Karen? Či výtvarnice Liz? Nebo je to někdo zcela jiný? Vždyť zlo je možná blíž, než by se mohlo zdát…

Na Fámu jsem se těšil už hodně dlouho, názory na ní jsem četl na Goodreads a říkal jsem si, že to prostě bude něco. Kniha je napsána velmi povedeně z pohledu hlavní hrdinky Joanne, která se z velkoměsta přestěhuje do přímořského městečka, kde pracuje jako realitní agentka, má vztah se sympatickým černochem Michaelem, se kterým má malého a chytrého Alfieho. Od první chvíle víte, že to, co se v knize odehrává není jen fáma, ale že je to skutečný příběh a že někdo z postav je hrozná vražedkyně McGowanová.

Do knihy jsem se zprvu nemohl vůbec začíst, vše mi přišlo natáhnuté a ve všem jsem viděl až moc omáčky okolo. Kniha je místy příliš popisná, příběh vás ale dokáže zaujmout, jelikož je to něco, co tu ještě nebylo. Po celou dobu čtení chcete zjistit, kdo je tajemná Sally a jak to všechno vlastně bylo. Postupně si říkáte, kdo by to tak asi mohl být a po každé dočtené kapitole máte podezření na někoho jiného.

Pak, když už se konečně dozvíte, kdo je tou tajemnou osobou, tak vám dozajista spadne brada a na příběh budete koukat s vykulenýma očima. Kniha graduje do poslední chvíle a odhalení malé vražedkyně není posledním zvratem v této knize.

Kniha má zhruba od čtvrtky skvělou gradaci, stránky budete hltat a budete chtít vědět další a další informace. Kniha by rozhodně chtěla trochu méně popisu scén, zbytečné jsou na můj vkus i některé postavy. Pochválit ovšem musím to, že autorka do děje zakomponovala i různé novinové články a příběh tak ozvláštnila.

Fáma je jako dělaná na tyto dny, přečtenou ji máte klidně za jeden den, bude vás bavit a rozhodně vás svým koncem zaujme a překvapí! Pokud máte rádi knihy například o Gillian Flynnové nebo Shari Lapena, tento příběh vám zaručeně padne do noty!

Hodnocení 80 %

Dělá nám skutečnou radost, že rozhovory se zaměstnanci knihovny ve Vás budí takový zájem a jedná se bezpochyby o nejčtenější články na KAFÁRNĚ! Proto jsme neotáleli a hned jsme se pustili do přípravy dalšího článku! Málo lidí ví, že v knihovně existuje regionální centrum a málo kdo by si tipnul, co se za zdmi tohoto oddělení děje. Přesto je to poměrně důležité oddělení! No, uvidíte sami…

Dnešní rozhovor bude právě s vedoucí tohoto centra slečnou Kateřinou Bohatovou. Jaká je tedy její práce? A jaké knihy by Vám doporučila? Dozvíte se v dnešním (již čtvrtém) „kafárenském rozhovoru“!

Dobrý den. Děkuji za pozvání. Hlavní náplň práce v regionálním centru je starat se o obsluhované knihovny v regionu. Pomáhat knihovnicím a knihovníkům s fungováním knihovny jak odborně předáváním informací, zajišťováním vzdělávání, komunikací s obcí apod., tak i fyzicky, když potřebují například pomoci aktualizovat nebo zrevidovat fond. A samozřejmě v neposlední řadě knihovnám pravidelně rozvážíme výměnný fond knih, který máme pod správou. Zkrátka, činností je spousta, ale všechny mají společný jmenovatel. Pomáháme obsluhovaným knihovnám ve fungování a rozvoji.

Jen upřesním, neobsluhujeme pobočky, ale obecní a místní knihovny a také některé městské knihovny. Rozvoz výměnného fondu knih je velmi využívaná služba, protože některé knihovny nemají vlastní finance na nákup nových knih. Ve výměnném fondu jsou převážně novinky z posledních let, a tak mnohdy čtenáři chodí do konkrétní knihovny právě za tímto výměnným souborem a díky tomu knihovna funguje.

Na složení souborů úzce spolupracujeme s knihovnicí nebo knihovníkem a děláme soubory „na míru“. Samozřejmě někdy poptávka převyšuje nabídku a žádaný bestseller, byť jej máme v několika exemplářích, je zrovna vypůjčen v jiné knihovně, tak nemůžeme vyhovět všem požadavkům. Ale je to o domluvě a komunikaci s lidmi.

V našich obsluhovaných knihovnách pracují velmi vstřícní lidé, kteří mají vřelý vztah ke knihám a často třeba konkrétně do rozvozu knih zapojí i rodinné příslušníky nebo rovnou celý obecní úřad, jen aby pro své čtenáře získali jejich oblíbené čtivo včas.

Přesně bych Vám to řekla ze statistiky, ale řádově se mezi knihovnami ročně protočí několik desítek tisíc knih. Některé knihy se vrátí poškozené, ano, to se stává. Většinou to je jen opotřebením, tak pokud ještě knihy jdou opravit, tak je opravíme. Pokud ne, řešíme konkrétní knihu individuálně, je-li již hodně čtená, tak ji vyřadíme, ale pokud je poškozená nová kniha, musí ji knihovna, respektive čtenář v dané knihovně, nahradit nebo zaplatit. Stejná pravidla platí při ztrátě knihy. Jsou to ale většinou extrémní případy, kdy to musíme řešit my, většinou si to s daným čtenářem vyřeší už sama knihovnice nebo knihovník.

Regionální centrum Benešov obsluhuje 115 knihoven, 20 profesionálních a zbytek neprofesionálních, což jsou ty malé, vesnické. Ale najdou se i výjimky, některé obecní knihovny díky skvělým knihovnicím a spolupráci s obcí fungují tak výborně, že by si zasloužily povýšit na profesionální, ale vzhledem k časovým možnostem knihovnic to bohužel není možné. Většinou totiž knihovnice chodí klasicky do práce a je obdivuhodné, že zvládají k tomu ještě i vést knihovnu.

Nemohu říct, že bych měla nebo neměla ráda nějaký konkrétní žánr, knihy mám ráda takové, co mají „duši“ a ke kterým se ráda vrátím. Spíše čtu oddychovou četbu, občas sáhnu po nějaké romantice nebo se ráda vracím k Fantomu opery, Draculovi nebo teď se chystám znovu na Kata Mydláře.

Abych pravdu řekla, v práci mi mnohdy projde rukama tolik knih, že už jsem „překnížkovaná“ a ve volném čase potřebuji změnit vzduch. Nemusím-li pracovat na zahradě, jezdím nejraději do Prahy do divadla nebo na koncerty. Samozřejmě mám vždy nějakou knihu rozečtenou, avšak na rozdíl od zaměstnání z toho nedělám statistiky. 😊

Knižní trh sleduji, samozřejmě, ale vzhledem k tomu, že do výměnného fondu chodí novinky téměř hned, jak vyjdou, při zpracovávání si je prohlédnu a pak se rozhodnu, zda si nějakou knihu koupím nebo ne. Teď momentálně se ale nejvíce těším, až budu moci opět fungovat v běžném režimu jak v práci, tak mimo ni.

Příhod je spousta, nejvíc se člověk nasměje při revidování fondu a kontrole názvů knih v katalogu. Například když revidujete několik regálů kuchařek najednou, nepřipadá Vám na názvu knihy „Guláš, parkety a ragú“ nebo u knihy s radami do zahrady „Zahradní rybičky“ nic divného. 😊 (Správně je to „Guláš, perkelt a ragú“ a „Zahradní rybníčky“)

Za poslední půlrok se v knihovně pořád něco mění, nějaké nápady jsme už konzultovali, tak budu mluvit pouze za Region a tam jediné, co by opravdu bylo potřeba ještě změnit, je služební auto, kterým rozvážíme výměnné fondy. Hodilo by se nám nějaké o trošku větší. 😉

10) Poslední otázka je podle mě opět jasná – jakou knihu byste čtenářům KAFÁRNY doporučila, aby si přečetli? 😉

Knih je spousta, ale myslím, že vzhledem k aktuální situaci ve světě i u nás by se lidé měli na chvíli zastavit, vrátit se o kousek zpátky a zamyslet se. Přečtěte si oblíbenou knihu z dětství, třeba nějakou pohádku. Někdy (a teď víc než kdy jindy) je potřeba se přenést do světa, kde nakonec všechno dobře dopadne.

Děkuji slečně Bohatové za rozhovor! Věděli jste, že naše knihovna má takovéto oddělení? A co si pod pojmem regionální centrum představíte Vy? Napište nám do komentářů! ;-) 

Městská knihovna Benešov musela sice do odvolání zavřít své dveře, o pravidelnou dávku literatury ale nepřijdete! Dnešní článek bude jeden z těch, o který jste si sami psali a já mám radost, že vám ho mohu v těchto dnech sepsat! Alespoň vám trochu třeba zvednu náladu a navnadím vás ke čtení té „klasiky“.

V uplynulých týdnech jsem dostal dva dotazy na to, jestli jsem milovníkem knih od Joanne Rowlingové, přesněji, jestli mám rád Harryho Pottera. Musím říct, že neznám snad nikoho, kdo by knihy o mladém čaroději neměl rád. Sám mám doma všechny knihy ze série (hned 2× v různých edicích) a opakovaně se k nim vracím (například o vánočních svátcích čtu Kámen mudrců).

Harry Potter je pro mě něco jako klasika, kterou si přečtu vždy, když je mi smutno, nudím se doma nebo si procházím čtecí krizí. Kámen mudrců je taková pohádka, kterou vše začíná, přečtete ji klidně za jeden večer a jste doslova okouzleni umem skvělé vypravěčky a spisovatelky J. K. Rowlingové. První díl jsem poprvé četl jako školák ve druhé třídě a do jedinečného příběhu jsem se hned zamiloval. Byl jsem vždy unesen filmem, který mám dodnes velmi rád, ale co si budeme, kniha je kniha…

 

Tajemná komnata – této knihy jsem se vždy tak trochu bál (pavouci, tajemný had, duchové…). Přesto je to stále ta hezká pohádka, ke které zelená barva prostě patří. Tajemnou komnatu jsem četl několikrát (tuším že tak čtyřikrát) a pořád mě fascinuje to, jak dokáže autorka příběh rozvinout a udržet čtenáře v napětí do poslední stránky. Navíc se zde poprvé setkáváme s příběhem Toma Raddla. Na film mám tu vzpomínku, že jsem se jako malý bál, že se mi na stěně objeví nápis napsaný krví – jo, až tak silný byl pro mě v dětství ten film. :D

 

Na Vězně z Azkabanu mám tu vzpomínku, že mě napoprvé vůbec nebavil a nemohl jsem se do něj vůbec začíst. Upřímně, mi na něm vadilo skoro všechno (od obálky po font v knize :D). Když jsem si po pár letech knihu přečetl znova, musel jsem uznat, že kniha je opět geniální – a jo, myslím si to pořád! V knize je všechno – od akce po brilantní scény až jako třešnička na dortu – cestování v čase! Film, to je moje srdeční záležitost, na kterou bych se vydržel dívat pořád! 😉

Když jsem poprvé vzal do ruky Ohnivý pohár, bál jsem se, že to bude nekonečné čtení, ale nebylo! Autorka i v této knize dokázala udržet napětí a styl a je pravda, že čtyřka je lepší v knižní podobě než v té filmové. Mrzí mě, že bylo vyřazeno z filmu hodně scén, které jsou často neúplné nebo zcela jiné. Kniha vám vše vynahradí, nebudete se moc odtrhnout a dostane vás od první stránky. Hlavně je zde poprvé vylíčena postava Pošuka Moodyho a jo, sice je to někdo jiný, ale pořád je to Pošuk, chápeme se, ne? :D

Fénixův řád už je tím dílem, kdy se z pohádky stává pravé fantazy a člověk stránky hltá pod peřinou a někdy se i bojí. Opět je kniha natolik jiná od filmu, že se mi zdá, jako by to byly dvě zcela odlišné věci… V knize narážíme na postavu příšerné Dolores Umbridgeové, kterou mnozí nenáviděli více než samotného Voldemorta. Jo, mám to taky tak. Nejtlustší kniha z celé série mi vždy dělá problém a nikdy se do ní na první dobrou nezačtu. Máte to taky tak? Občas mi i přijde, že kniha je místy až moc natáhnutá a je v ní zbytečně moc věcí.

Po shlédnutí Prince dvojí krve ve filmové podobě, se mi do knihy nechtělo – smrt Brumbála, smrtijedi, přehnaná romantika a tak dále, asi to chápete. Přijde mi (a vím, že nejsem sám), že šestý díl je nejhůře filmově zpracovaný. Kniha je ale pravý opak! Dostala mě od první kapitoly, kdy se dozvídáme hodně věcí z minulosti lorda Voldemorta, setkáváme se zde poprvé s viteály a profesorem Horaciem Křiklanem (tenhle pán mi místy připomíná mého dědu). Kniha je krásná, postupně zde vše graduje a konec vás dokáže hodně zlomit a zarmoutit, i když je podaný trochu jinak než na filmovém plátně. Za mě je kniha o mnoho lepší než film a baví mě nejvíc z celé série – čtivé po celých 600 stran!

Když jsem v roce 2011 zjistil, že poslední díl série, Relikvie smrti, bude mít dvě části, byl jsem nadšený! Bál jsem se (po zkušenostech z Ohnivého poháru nebo Fénixova řádu), že se vše natříská do jednoho dílu a my tak přijdeme o hodně dobrých scén. Filmy jsou zpracované dobře, ale kniha je prostě kniha a tu nic nepředčí! Sedmý díl čtu momentálně znovu a vracím se tak do světa magie pod vládou pána zla. Knižní příběh se mi líbí, setkáváme se zde s postavami, které dobře známe a vše se po fenomenální bitvě o Bradavice uzavírá! Na konci knihy vám ukápne slza a vy si říkáte, jak je možné, že jedna autorka dokázala napsat takovýto příběh!

A pak přišlo Prokleté dítě – kniha (scénář) na kterou se stály fronty přes celé Václavské náměstí a všichni se na ni těšili! Scénář nás zavádí do doby, kdy je Harry Potter už dospělý a má děti, to samé i Hermiona a Ron. V knize se setkáváme s cestováním v čase, změnou skutečnosti a starými dobrými hrdiny! Jen škoda, že je příběh napsán formou scénáře, i když mně osobně to tak nevadilo. Příběh jsem si přečetl, líbil se mi a díky němu jsem se opět mohl vrátit do toho magického Harry Potter světa!

Tak to byl tedy můj pohled na Harryho Pottera! Co vy? Jaký díl z knižní série máte nejraději? A kdy jste se poprvé s Harrym setkali? Napište mi dolů do komentářů! 😉 Přeji Vám všem pevné zdraví a těším se u dalšího článku!

P.S. Nemáte nějaký dobrý tip na detektivku? 😍

Rozhovor s naší paní ředitelkou Ing. Hanou Zdvihalovou u Vás vzbudil nečekaný zájem a my jsme za to velmi rádi a mile nás to potěšilo. Rozhodli jsme se tedy pokračovat v těchto rozhovorech s pracovníky naší knihovny.

Jako dalšího pracovníka, jsme se rozhodli vyzpovídat vedoucí oddělení služeb paní Radku Slámovou, kterou můžete potkat hlavně v oddělení pro dospělé. Jaká příhoda v knihovně paní Slámovou nejvíce pobavila? A co má na knihovně nejraději? Odpovědi na tyto a další otázky najdete v našem rozhovoru!

Radka Slámová

Dlouholetá pracovnice Městské knihovny Benešov, která je v oddělení pro dospělé jako doma. Vždyť v knihovně pracuje již 20 let. Vystudovala Střední knihovnickou školu v Brně a mimo knihovnu pracovala také jako účetní. Milovnice knih, hudby, výtvarného umění nebo dobré kávy…

1. Když se zamyslíte a sáhnete do svých vzpomínek, chtěla jste od dětství pracovat v knihovně (s knihami obecně)? A jaké bylo Vaše vysněné povolání v dětství?

V dětství mě vůbec nenapadlo, že bych někdy pracovala v knihovně. Pocházím z malé vesnice a knihovnu mám spojenou s přísným panem knihovníkem, který byl zároveň ředitelem školy.

Myslím, že jsem vůbec nepřemýšlela o tom, že budu muset někdy opravdu pracovat a něčím se živit. Takže žádné vysněné povolání jsem určitě neměla. A protože jsem ve škole trochu víc zlobila, tak jsem naopak věděla, že nikdy nechci být paní učitelkou, jako některé mé kamarádky.

Střední knihovnickou školu v Brně, jsem vystudovala hlavně kvůli tomu, že bylo povinné odevzdat přihlášku na dvě střední školy. Teď už si práci někde jinde vůbec neumím představit a v knihovně mě to opravdu moc baví.

2. Najdete si i v práci čas na čtení? A kolik knih za rok zhruba přečtete?

V práci na čtení čas v žádném případě nemám. Počet knih, které přečtu je velice proměnlivý. Střídá se u mě takové „čtecí“ období s tím, kdy mě knihy zas tak moc nebaví. Teď právě probíhá ta druhá varianta. Hodně jsem četla už jako malá. Naši vesnickou knihovnu jsem měla komplet přečtenou, a i na střední škole jsem ještě s několika spolužačkami byla náruživá čtenářka. Nemám to spočítané, ale v době, kdy jsem četla hodně tak to bylo 10-15 knih za měsíc. Nyní je to podstatně méně.

3. Když zhodnotíte knihy, které ve svém volném čase přečtete, jedná se spíše o novinky nebo čtete „klasiku“?

Snažím se číst aktuální produkci, ale občas dojdu bohužel k závěru, že všechno hezké už bylo napsáno. Tato myšlenka je samozřejmě přechodná.

4. Jaký je Váš nejoblíbenější knižní žánr? Jaký naopak ráda nemáte?

Nemám vyhraněný oblíbený žánr. Baví mě žánry často střídat. Dříve jsem hodně četla obsahově náročnější knihy, např. z války a z koncentračních táborů včetně autobiografických příběhů. 

Nebaví mě sci-fi, horory a červená knihovna.

5. Jak se chovají čtenáři vaší knihovny ke knihám? Vracejí vám i knihy poškozené? Jakým způsobem jsou knihy nejčastěji poškozené?

Různí čtenáři se ke knihám chovají různě. Takže většinou docela ohleduplně. Bohužel se najdou i takové případy, že se knihy vrací poničené. Nejčastěji bývají polité, potrhané, rozpadlá vazba…

6. V knihovně již pracujete řadu let, je nějaká příhoda, která Vás v knihovně rozesmála a dodnes na ni vzpomínáte? Podělíte se s námi o ní?

Vybavila se mi jedna humorná příhoda, kdy čtenář vrátil knihy okousané od myší, a ještě se chlubil, že je vlastně zachránil. Ve skutečnosti to k smíchu moc není, ale tehdy mě to pobavilo. Radost mi udělá i to, když čtenáři říkají, že se u nás cítí dobře a rádi se k nám vrací.

7. V oddělení pro dospělé se najde jistě celá řada dobrých knih. Myslíte si, že je naše knihovna dobrou literaturou řádně vybavena?

Knihovní fond máme opravdu rozsáhlý, takže si myslím, že nabízíme široké spektrum literatury. Také se nám to občas potvrdí od uživatelů, kteří nám sdělí, že máme knihy, které nemohli jinde sehnat.

8. Je něco, co byste na knihovně a jejím chodu změnila?

V knihovně je stále co vylepšovat. Byla bych ráda, kdyby se postupně začala knihovna měnit a byla uživatelsky vstřícnější. Např. příjemnější prostory pro studenty, relaxační zóny, možnosti občerstvení, přebalovací pult. Asi současným největším přáním je zařídit prostor pro teenagery, jejichž požadavky jsou samozřejmě docela dost odlišné od ostatních uživatelů.

9. Někdy se stane, že se Vám kniha vrátí v horším stavu než před výpůjčkou. Jakým způsobem se čtenáři omlouvají? Jaké nejkurioznější omluvy jste už slyšeli?

Omluvy a výmluvy při vracení poničených knih se v podstatě stále opakují. Často se stává, že jsou knihy polité, okousané, roztrhané, pomačkané. Podrobněji by na tuto otázku odpověděly kolegyně, které jsou častěji přímo ve výpůjčním procesu.

10. Poslední otázka je asi jasná – jakou knihu byste čtenářům KAFÁRNY doporučila, aby si přečetli? 😉

Docela nerada nějaké knihy doporučuji, protože vkus máme velice rozdílný. Já mám ráda Karla Čapka a z novějších knih mě bavila sága Velké století nebo kniha o Bohumilu Hrabalovi Na přelomu věků. Nyní jsem začala číst na doporučení jedné čtenářky knihu s názvem Text od Dmitrie Glukhovskeho.

Děkujeme paní Slámové za rozhovor a doufáme, že se jejími knižními tipy necháte inspirovat! Zanedlouho se můžete těšit na další rozhovor! 😉

Román italské spisovatelky Eleny Ferrante zavádí čtenáře do chudinské čtvrti, jí dobře známé Neapole. Příběh je líčen dívkou (respektive ženou) Elenou Gracovou, která sepisuje příběh o životním kamarádství s Raffaellou Cerullovou, řečenou Lilou. V jejich dětství je zakořeněno vše – tužby, zloby, ale i tajemství. Jaká vlastně Lila je a kdo z nich je ta geniální?

Když Eleně zazvoní telefon, netuší, kdo se skrývá na jeho druhém konci. Okamžitě, jak uslyší hlas dotyčného, je jí jasné, že se něco stalo. Rino jí oznamuje, že se jeho matka Raffaella ztratila a nevrátila se domů. Eleně je to vlastně jedno a celkem se ji uleví, když zjistí, že Rino nevolá kvůli penězům. Řekne mu, že mu nemůže pomoc a zavěsí telefon. Poté udělá jednu věc – sedne k počítači a začne psát. Začne psát příběh o kamarádství s Lilou a zavádí nás tak do Neapole, do padesátých let minulého století.

Elena a Lila jsou dvě kamarádky, které vyrůstají v chudinské čtvrti italské Neapole. Chodí spolu ven, do školy, hrají si venku a mají svá tajemství, která si svěřují jen mezi sebou. Už od raného dětství se ale Eleně zdá, že je Lila jiná, že je zvláštní, ale nijak to neřeší. Obě milují čtení, povídají si o románech, co přečetly a vášnivě rozebírají hochy – zejména své sousedy. Obě mají rády pověry, přesněji pověry o tajemném a zlém donu Achillovi. Postupně obě rostou a Elena, jelikož se učí dobře, může postoupit do měšťanky, kdežto Lila tuto výsadu mít nemůže…

Elena začne okamžitě studovat, sama se mění, její tělo vstupuje do puberty a na obzoru se objevují první chlapci, první neštěstí a první dětské zásnuby. Lila je ovšem jiná, i když nemůže studovat, stále se učí sama – řečtinu, latinu, italštinu a její kamarádka se jí ve všem snaží vyrovnat a být jako ona. Společně si v učení pomáhají, stále čtou společně knihy a debatují o svých hrdinech. Do jejich životů se prolínají další postavy – Sarratorovi, Pelusovi nebo Scannovi. Život děvčat ale není jednoduchý. Jejich rodiny si musí škudlit každou korunu a Elenině matce se nelíbí, že její dcera studuje a chodí do školy namísto toho, aby doma pomáhala.

Lila je ovšem jiná; pomáhá doma, dělá vše, co se jí řekne a brzy si najde i chlapce, kterého miluje. Do jejího života se ovšem dostane i další kluk, který ji chce a může její rodině dát velký obnos peněz, jenže Lila má srdce pro jiného a nehodlá se ho vzdát. Nakonec ale tlaku podlehne a zasnoubí se. Bude ovšem ve vztahu šťastná? A co život Eleny, kam ten se bude ubírat? A kdo nakonec získá její srdce?

Styl, jakým je román Geniální přítelkyně psán, se nevidí jen tak někdy. Já osobně jsem se nikdy nesetkal s tím, že by nějaké dílo bylo psáno tak poutavě, čtivě a geniálně, jako je tomu právě zde. Při čtení knihy se skutečně procházíte po Neapoli, prožíváte všechny životní bitvy Eleny a Lily a postupně se stáváte jejich součástí.

Já jsem se do příběhu začetl až na potřetí, protože (jak jsem psal na svůj Instagram) jsem stále nedokázal pochopit to, proč je kniha tak oblíbená. Vše se změnilo, když jsem došel do poloviny knihy a nemohl jsem se od ní odpoutat. Jediné, co mi na knize vadilo byla jména, která se mi už na konci neskutečně pletla a já jsem se musel neustále vracet na začátek a říkat si, kdo je kdo.

Geniální přítelkyně je knihou, na kterou budete neustále myslet, budete mít sto chutí ji číst i v noci, jen abyste věděli, jak osudy naší dvojice budou pokračovat. Já jsem to měl po celou dobu čtení stejné – nemohl jsem se odtrhnout! Příběh je psán strhujícím vyprávění, kdy se vám jména Eleny a Lily vryjí do srdce a charakteristiky postav jsou mistrné už od první stránky.

Příběh je založen na útržcích vzpomínek Eleny Grecové o její kamarádce a dalších jejích přátelích, ale také o láskách a tajnostech. Hlavní myšlenka je ale jiná, než se na první pohled zdá – totiž ukázat, jaká vlastně Raffaella Cerrulová je a proč odešla od svého syna, od rodiny a zametla po sobě všechny stopy… Možná škoda, že nečteme to, co si myslí Lila a vše je popisováno jen z pohledu oné „geniální přítelkyně“.

Elena Ferrante napsala svěží román v krásném prostředím Neapole, kdy při čtení chodíte do cukráren a do zelinářství a jednoduše chcete prožít příběh s hlavními hrdinkami. Já se neskutečně těším na další pokračování této tetralogie.

Ferrantinu přítelkyni hodnotím velmi kladně. Jediné, co se mi na knize nelíbí jsou jména postav, které se hodně často pletou, a to samé příjmení, jelikož, když nečtete dost pozorně, máte pak v celém příběhu ohromný zmatek. Pokud máte rádi ságy, popisy a Neapol, tak po této knize určitě sáhněte! Ohromně doporučuji!

Hodnocení 90 %

Elena FERRANTE: Geniální přítelkyně (L’amica geniale, 2011)

Prostor, 2016