Od spisovatelky Aleny Mornštajnové jsme zvyklí na knihy, které jsou vždy precisně historicky podložené a sama autorka se netají tím, že často dělá rešerše a vše si dobře ověřuje. Kniha Listopád, která letos vyšla, je ale jiná než ostatní její knihy. Dostáváme se do fiktivního světa, kde byla Sametová revoluce tvrdě potlačena a komunismus u nás i nadále setrvává a vše řídí. V příběhu sledujeme osud Marie Hejné, která chtěla změnu, demonstrovala při revoluci a později na to tvrdě doplatila. Po nevydařené revoluci byla společně se svým manželem zatknuta a postavena před soud, který ji poslal do vězení za rozvracení republiky. Čeho se ale tato žena dopustila? Chtěla jen žít svobodně. Armáda a lidové milice ovšem celou revoluci 26. listopadu 1989 potlačili a mnoho osob bylo zatčeno. 

Marie Hejná vždy toužila potom, aby mohla žít svobodně, a proto se jako ostatní podílela na demonstracích. To ale nevěděla, jak vše dopadne. Sama je zatčena, její manžel je neznámo kde a její děti jsou v bezpečí u jejich rodičů. Alespoň ona sama si to myslí. Z úst příslušníka bezpečnosti se dozví, že jí stanný soud posílá na 20 let do vězení. Sama tomu nemůže uvěřit, ale jak se má bránit? Jde to vůbec? A tak jí nezbývá nic jiného, než trest přijmout a pykat za činy, které si myslela, že byly správné. 

V další linii sledujeme příběh Magdaleny, která byla umístěna do „ozdravovny“, která z mladých lidí, převážně dětí, vychovává nové komunistické kádry. Panuje zde tvrdá, komunistická disciplína a Magdalena, která si neuvědomuje, kde je, musí poslouchat všechny příkazy. Ozdravovna 26. listopadu 1989 neboli „U Pěti dubů“ má tvrdé podmínky, které se musí plnit, jinak hrozí vyhazov a nejistá budoucnost. Magdaléna se postupně setkává s nejrůznějšími osobnostmi, které ji změní život. S kamarády, ale také vychovatelkami, které na dodržování příkazu tvrdě bazírují. 

V příběhu sledujeme údobí třiceti let, kdy místo svobody zažíváme mnohem tvrdší diktaturu, než která byla v období normalizace. Moderní výdobytky společnosti, jako například internet nebo mobilní telefon, mohou vlastnit jen nejvyšší kádři, kteří jsou osvědčeni. Kolem republiky stojí vysoké ostnaté dráty a výjezd ze země má povoleno jen minimum osob. Marie Hejná netuší, jak vypadá svět za zdmi věznice. Každý rok může dostat jen dva dopisy a výjimečně může mít návštěvu. Její rodiče před ní ovšem ukrývají tajemství, které se jí chystají po návratu z vězení říct. To tajemství se Marie dozvídá po 14 letech, když je pro dobré chování propuštěna a změní jí to život mnohem víc než nevydařená Sametová revoluce. 

Jak se Marie řečená Mája popasuje s nelehkým životem v tvrdém komunismu? Jak si zamiluje vesnici, ve které bude muset nuceně po opuštění vězení v podmínce žít? A jak se Magdalena postaví k úkolu být nový komunistický kádr, který je vychováván k poslušnosti? 

Alena Mornštajnová umí napsat skutečně dobré knihy. Hana, Tiché roky nebo Slepá mapa jsou toho jasným důkazem. Listopád je ale jiný. Autorka nám zde neukazuje skutečnost, nějakou konkrétní historickou reálii, ale vymyšlenou, alternativní realitu toho, jak by to u nás mohlo vypadat, kdyby komunisté velkou Sametovou revoluci potlačili. Musím uznat, že to, jak se autorka s tímto tématem poprala je skutečně skvělé! Vážně! Osobně jsem se bál, jak se se vším popasuje, ale Alena Mornštajnová vše vylíčila skutečně realisticky až vám běhá mráz po zádech. Chvilkama jsem si i připadal, jak kdybych v takovém státě žil, protože styl, jakým je kniha napsána, vás jednoduše vtáhne do sebe. Je jistě těžké napsat knihu, která nemá žádný historický podklad, ale paní Mornštajnové se toto skutečně povedlo. Kniha má spád od první do poslední strany, často si říkáte, jak si se situací poradí a ona vždy překvapí. 

Kniha není šťastná. Je zde spoustu smutných momentů, které jsou překvapivé, ovšem, reálné. Co by to byla jinak za knihu s takovýmto těžkým motivem, kdyby vše dopadlo šťastně? Situace vylíčené v Listopádu jsou přesvědčivé, jazyk, kterým je příběh napsán vás bude celou dobu fascinovat a budete si ho vychutnávat. Opravdu skvělý román napsaný od skutečně dobré spisovatelky. 

Co bych knize vytknul? Možná lehce useknutý a polootevřený konec. Ale to je asi na každém, jak si ho vyloží. Nic jiného knize nechybělo. Samozřejmě, je to něco jiného, než jsme doposud od autorky mohli číst, přesto je to něco osvěžujícího, co vás donutí přemýšlet a možná se i poohlédnout za tím, jaký kus jsme od Sametové revoluce ušli. 

Listopád hodnotím pozitivně a dávám mu 90 %! Co Vy? Už jste si knihu přečetli? Nebo stále váháte? A jaký máte názor na knihy od Aleny Mornštajnové? 

Alena Mornštajnová: Listopád. Brno: Host, 2021. 

Hned na začátku roku jsem si znovu přečetl jednu z mých nejoblíbenějších knih. Příběh Černé lekníny je zajímavě sepsaný, a navíc je zasazený do prostředí francouzského venkova, který budete doslova hltat. Sice Vám děj nebude z počátku připadat moc srozumitelný, ale na závěr vše pochopíte a budete jen číst s otevřenou pusou. Věřte mi! Francouzské městečko Giverny je domovem zahrad, kde maloval své obrazy známý malíř a impresionista Claude Monet. Koloběh města, přes den plného turistů, navždy změní nejen tři vraždy, ale i záhadně zmizelý obraz právě černých leknínů. Kdo všechny vraždy ale spáchal a co mají tyto vraždy a tragédie společného? Vše se překvapivě rozuzlí na konci příběhu a takový závěr opravdu nikdo nečeká! 

Osvícení je takový typický příběh s hororovými prvky, který zná každý milovník tohoto žánru. Už ani nepočítám, kolikrát jsem tento bestseller četl a kolikrát jsem viděl povedený film s Jackem Nicholsonem v hlavní roli. Od pana Kinga jsem četl několik knih; Carrie, To nebo Řbitov zvířátek, ovšem Osvícení má v sobě něco víc. Při čtení budete mírně rozrušení, v noci se Vám bude o hotelu Overlock zdát, přesto si budete knihu vychutnávat, budete neustále ve střehu a ani nebudete vědět, že jste za půlkou knihy. Příběh se mi při prvním čtení moc nelíbil, moc jsem ho nechápal, ale když jsem ho četl podruhé a teď potřetí, přijde mi vždy více a více zajímavý a jedním slovem senzační. Hlavně, celá kniha se čte sama. Nikdy nevíte, co od pana Kinga čekat, protože Vás vždy něčím novým překvapí. 

Zajímavá kniha od jednoho známého českého prozaika. Slavnost bezvýznamnosti je příběhem, který tento spisovatel napsal ve francouzštině a české veřejnosti se dostává ve skvělém překladu Anny Kareninové, která přistupuje k dílům Milana Kundery opravdu vážně a s překladem si vyhrává. Já si příběh musel přečíst nyní podruhé, zkrátka, na první dobrou jsem ho nepochopil, vše mi přišlo zmatené a takové „zvláštní“. Od Milana Kundery jsem četl už Žert, který mi ovšem vůbec nesedl, jeho Nesnesitelnou lehkost bytí jsem si pro změnu zamiloval ihned. To je kouzlo pana Kundery. Tato kniha z prostředí Francie nás staví do absurdní a komické situace. Příběh několika pařížských přátel, jejichž současná setkání v zahradách nebo na večírcích se snově prolínají se zasedáním Stalinova politbyra, je především Kunderovým zlehka a humorně napsaným loučením se s tématy, čtenáři a světem románu obecně. Za mě určitě povedená novelka, která si zaslouží pozornost. 

Když jsem se dozvěděl, že letos vyjde již pátá kniha od této skvělé spisovatelky, řekl jsem si, že její zatím vydané knihy musím dočíst. Na seznamu mi zbývala jen jedna, a to Někdo cizí v domě. Je to opět takový pozvolný thriller, ke kterému mám ale pár výhrad. Na tomto příběhu se mi nelíbil celkově jeho koncept, který byl mnohdy jak na horské dráze, což považuji možná za škodu. To, co se v příběhu stalo, se postupně odkrývá a díky komornímu počtu postav a podezřelých, který by se dal spočítat na prstech jedné ruky, předem víte, kdo bude tím vrahem, i když je všechno takové zašmodrchané; možná až moc. Navíc, byly zde pasáže, které člověk hltal, protože musel číst víc a víc, pak tu byly kapitoly, které byly nudné a nezáživné a občas se i opakovaly. Závěr Vám ale vyrazí dech a budete překvapeni. Všechny knihy této autorky v sobě kloubí silné napětí a opravdu dobré rozuzlení, které si budete muset přečíst i dvakrát, abyste ho správně pochopili nebo si ho vychutnali. Za mě by se tato kniha řadila k těm slabším od této autorky, ale i tak je to pěkné, oddechové čtení. 

V loňském roce jsem dostal na recenzi Odeonku od velmi známého francouzského prozaika a novináře, který si svět podmanil už knihou Život po francouzsku, která se dlouhou dobu držela na vrcholu. Na tomto příběhu se mi líbilo, že nám – čtenářům, ukazuje svět z mnohých stránek; procestujete s ní svět, setkáte se s postavami, které mají zcela odlišné charakteristiky, a tak kniha působí na každého jinak. V příběhu zažijete štěstí, ale i smutek, napětí nebo žal. Kniha se snaží čtenáři nabídnout různost a pestrost, ukazuje, že svět není jen černý a bílý, ale že je v něm mnoho krásného, co považujeme často za samozřejmost. Na světě žijeme každý jinak není jen příběh o muži, je to také příběh o světě, o tom, co neznáme a měli bychom rozhodně poznat. Jedním slovem krásné! 

Kanadské detektivky od této autorky zkrátka mohu! Vesnička Three Pines mi v mysli ožívá, miluji tamní postavy, budovy a nečekaně dobré příběhy, které Vás upoutají na dlouhé hodiny ke čtení. Hladový duch je ale jiný. Musím říci, že jsem se u této autorky nesetkal s knihou, která by mě tak dostala. Sice to nebylo až tak dechberoucí jako další knihy z této série, ale líbilo se mi, že autorka v tomto příběhu odkazuje na Českou republiku, v dobrém jídle se mísí střípky z umění a celý příběh má takovou ponuřejší atmosféru. Ihned, jak jsem tuto knihu dočetl, jsem musel sáhnout po dalším díle, který jednou svou linkou na pátý díl navazuje. No, každopádně to bude ještě jízda, protože Louise Pennyová zkrátka umí napsat velmi dobrou detektivku, která je provoněná jídlem, kávou a zajímavými příběhy od jedinečných postav. 

David Veselý