Vážení čtenáři, 

dnes pro Vás máme opět další rozhovor se zaměstnancem naší knihovny. Mým dnešním hostem je knihovnice, která je v naší knihovně služebně nejdéle. Začala zde pracovat ihned po škole, zažila přechod knihovny z lístkového systému na ten automatizovaný, prožila stěhování knihovny i rekonstrukce. V malíku má celou naučnou literaturu a nejčastěji ji můžete vidět u výpůjčního pultu, kde je jako doma. Z knihovny bohužel koncem roku, po 42 letech práce odchází. Mým osmým hostem rozhovorů je Naďa Heřmánková… 

Od dětství jsem ráda četla a chodila jsem si půjčovat knihy do knihovny, ale původně jsem chtěla být učitelkou českého jazyka a dějepisu. Těsně po maturitě jsem nastoupila do benešovské knihovny jako zástup za mateřskou dovolenou a tento zástup se protáhl na 42 let. V knihovně jsem se v 19 letech seznámila i se svým budoucím manželem. Údajně, než se odvážil pozvat mě na rande, několik měsíců si chodil půjčovat a vracet knihy, které nečetl, jen aby mě viděl.

Knihovna byla tehdy umístěna v prostorách dnešní pobočky Muzea Podblanicka. Oddělení pro dospělé byla jedna místnost velikosti obývacího pokoje, studovna se nacházela v chodbě bez oken, kde se celý den svítilo. V 70. a 80. létech jsem zažila i povinné brigády na sklizeň brambor a sena nebo jsme museli v době, kdy zrovna bylo nějaké výročí (třeba Říjnové revoluce) jezdit večer do vesnických knihoven recitovat občanům revoluční verše většinou sovětských autorů.

Do knih se vkládaly lístky obsahující jméno autora a název, do nichž se zapisovalo datum vypůjčení. Lístky se při půjčování vyjímaly a dávaly do sáčků se jménem čtenáře. Ty se pak každý den řadily podle čísel čtenářů a data. 

Další prehistorie je lístkový katalog. Každá kniha měla svůj lístek se záznamem, který se podle abecedy řadil do katalogu – dřevěného šuplíčku. Vyhledávání bylo zdlouhavé a nepoznalo se, zda je kniha půjčena či ne. Přechod na počítače byl pro knihovnu ideální, vše se zrychlilo. Samozřejmě nebyl jednoduchý, občas to nefungovalo, jak mělo. Tehdy se mi zdály sny, jak mi u pultu stojí fronta čtenářů a systém nefunguje, to jsem se budila zbrocená potem. Ale to se může stát i dnes, stačí silnější vítr, a nastane výpadek internetu či elektřiny.

V současné době je ve fondu knihovny asi 50 000 titulů naučné literatury, takže všechny je neznám.

Během mého působení v knihovně se mi přihodilo dost úsměvných situací, říkala jsem si vždycky, že bych si je měla zapisovat, takové střípky z knihovny, ale, bohužel, jsem to neudělala. 

Často čtenáři zkomolí názvy knih, třeba paní chtěla román od Nory Robertsové Černá chryzantéma, správný název byl Modrá jiřina. 

Nebo se setkávám se situací, kdy čtenář požaduje knihu, kterou viděl na polici při minulé návštěvě, neví autora ani název, jen, že byla zelená. Letos na jaře, když se objevila pandemie coronaviru, chtěla čtenářka knihu na toto téma. V té době ještě nic nebylo, řekla jsem, že podle katalogu máme pouze mor a španělskou chřipku. „Tak mi to dejte“, pravila paní.

Mám ráda knihy, když voní novotou (bohužel se nám pak po několika výpůjčkách leckdy vrací špinavé, okousané od domácích mazlíčků, popsané…). Mám ráda lidi – kolegy i čtenáře, když jsou v pohodě.

Zde se objevuje opět mylný názor, který léta provází představy ostatních lidí o práci v knihovně, že si v práci čteme. To tedy opravdu ne. Já si čtu doma většinou před spaním. 

V životě jsem přečetla kdeco, v současné době ráda čtu humorné knihy. Těch inteligentních, bohužel, vychází minimum. 

Z těch starších bych mohla jmenovat Betty MacDonald, James Herriot, Legardinier. Cestopisy (např.  Zibura, Holcová, Jazairiová), historické (Falconer: Hedvábná stezka, Harém, Ildefonso Falconés: Katedrála moře), Wilbur Smith a jeho Řeka bohů, detektivky Läckberg, Gerritsen, Abbot, Coben, životopisné (Sternbergová: Cesta). Knihy, které napsal Peter Mayle o Provenci, Frances Mayes o Toskánsku, Peter Kerr o Mallorce. 

Nerada čtu knihy odehrávající se v koncentračním táboře a příliš drastické detektivky.

Ráda cestuji, poslouchám hudbu, udržuji zahradu, předělávám dům.

Budete se divit, ale já jsem nikdy pod stromeček knihu nedostala. Asi se všem zdálo, že je to nošení dříví do lesa.

Samozřejmě, že asi trochu ano, ale vzhledem k tomu, že mám 4 vnoučata, 90letou mamku, o níž se musím malinko starat a domek se zahrádkou, asi se nudit nebudu. Velkou dovolenou bez dětí plánují spíše má dcera a syn, pokud to situace dovolí, protože tu bude babička, která bude mít konečně čas na hlídání vnoučat.

Velmi děkuji paní Heřmánkové za rozhovor a děkuji ji také za tu ochotu a práci pro knihovnu, pro kterou léta pracovala! Přeji ji, aby se jí nadále v osobním životě dařilo a udržela si takový optimistický elán jako doposud!  

Toto byl letošní poslední kafárenský rozhovor! Příští rok se samozřejmě můžete těšit na rozhovory s dalšími zaměstnanci, ale také se známými osobnostmi z knižního světa!