Hned na první stránce se setkáváme se Sus; dívkou, která je divná, fetuje a krade. Bydlí v jednom malém bytě na ubytovně, hulí jointy s hašišem a snaží se být nejlepší. Každý večer, než usne, si dá cíl na další den – krádež, rvačka nebo trénink. Snaží se prorazit, snaží se být drsná. Bohužel, její život je těžký. Chodí k ní často policie, její otec si odpykává trest za to, že zabil její matku a její bratr – dánský voják – leží v kómatu v nemocnici poté, co ho zasáhl granát. Sus je to ale vcelku jedno. Snaží se, co to dá, aby měla na drogy a udělá proto vše.

Jednoho dne se zaplete do malé rvačky, kterou sama vyvolá a málem ji zabijí. Sama se nakonec dostane k novému dealerovi, který ji zachrání a začne pro něj prodávat hašiš. Prodává ho hlavně dětem do škol o přestávkách. Začíná v tom být dobrá, i když má strach. Sama dostává provize v podobě drog a je tak spokojená.

Stále má ale pocit, že je slabá, proto si dá za cíl někoho zabít, ale nedokáže to, a proto si koupí kotě, malé kotě od jedné rodiny a pojmenuje ho Zítrapryč. Jenže zabít kotě není tak snadné, hlavně, když si ho pomalu zamiluje a stane se součástí jejího života. Jejího feťáckého života.

Na patro, kde ona bydlí, se jednoho večera nastěhuje jeden divný kluk. Něco na něm ale Sus přitahuje, a tak si ho pomalu obmotá kolem prstu. Mají oba společné zájmy – hulení. Ovšem Sus je v knize popisována jako hodně roztěkaná dívka a kluka nakonec opět odkopne.

Ano, jak tak čtete, určitě vás napadá, o čem tato kniha je. Sus má čtenáři ukázat dánskou společnost mladistvých. Partičky, které hulí, ubalují si jointy s drogami a zákony jsou jim někde. Sus je právě typickou mladistvou Dánkou, která spadla do tohoto kolotoče, ze kterého se zpátky dostává obtížně. Na Sus se mi něco svým způsobem líbilo, zřejmě to byl její styl chování v určitých situacích, který byl zajímavý. Dánská společnost je jistě velmi zajímavé téma a já jsem rád, že Odeon tuto knihu vydal, protože mě upoutala a jsem rád za její přečtení.

Ke knize mám ale také pár negativ. Tou hlavní je strohost celého příběhu. Kniha je útlá a myslím, že autor mohl děj trochu více rozehrát – hlavně o rodinný život Sus a třeba dosadit více pohledů do minulosti. O její rodině se dozvídáme jen útržky. Víme, že otec pomohl zabít její matku, ale tím to tak končí. Chybí mi tam nějaké to BUM, které je ve většině Odeonek… Kdyby autor o pár stránek více věnoval její minulosti nebo bratrovi, knize by to dalo větší efekt.

Další věcí jsou drogy. Tato kniha je hlavně o drogách a myslím, že by autor mohl trochu ubrat, protože na každé stránce je párkrát slovo hašiš, joint nebo tráva. Jinak se ale jedná o velmi povedenou knihu z netypického prostředí, které nemusí úplně všechny zaujmout, ale spíše vám ukáže právě jinou společnost a nahlédnete do života ztroskotance.

Kniha končí, dalo by se říct, otevřeně. Na konci se stane něco, co tušíte asi od poloviny knihy a pak – příběh si domyslete sami…

Dívka jménem Sus je knihou pro mladší skupinu lidí. Rozhodně bych to nedoporučil milovníkům romantických knih, detektivek nebo červené knihovny. Knihu jsem si vzal na recenzi proto, že mě zaujala anotací, a hlavně svým námětem, protože jsem si chtěl přečíst něco z jiné země, kde to takto normálně funguje. Vím, že všechny Dány nemohu házet do jednoho pytle, ale kniha mě mile překvapila. Vím, že se nejedná o autorovu prvotinu, ale jistě, při nějaké příležitosti, si přečtu nějakou jeho další prózu.

Jonas T. Bengtsson se u mě zapsal jako dobře píšící autor, který překvapí, ale doufám, že si přečtu i nějakou jeho vydařenější knihu, která bude trochu více rozehraná. Kdo by si chtěl něco s námětem drog a těžkým životním příběhem přečíst, ať jistě po této knize sáhne! Myslím, že alespoň její přečtení marné není!