Rekonstrukci jsem četl již po druhé. V loňském roce jsem ji (z bůh ví jakého důvodu) odložil a nedočetl ji. Škoda. Sám se teď divím, proč jsem to udělal. Letos jsem se dal opět do čtení této úžasné psychologické sondy do duše jedné ženy, která je napsána opravdu mistrně. Eliška se narodila, když jí bylo devět let, deset měsíců a sedm dní… Sama se snaží přijít na to, co přimělo její matku, aby zabila sebe a mladšího bratra Elišky. Sama se pouští do rekonstrukce celého případu.

Eliška byla ta, která našla doma svou mrtvou matku a bratra, byla to ona, která musela vyrůstat u zvláštní tety Leonie, která dokázala celé hodiny prosedět v křesle, dívat se na fotografii svého zesnulého manžela a u toho pít kávu. Vytrpěla si toho hodně a skoro nikdo ji nedokázal vysvětlit, proč její matka zabila jejího mladšího bratra, a nakonec i sebe, nikdo ji nedokázal říct, proč se jí její vlastní otec vzdal a ona musí vyrůstat tak, jak vyrůstá. I přes tohle všechno, měla Eliška vše, co si přála. Dokážou ale peníze nahradit matku? 

Teta Leonie jednoho dne umírá. Odejde tiše, tak, jak se sluší a patří. Eliška v tu chvíli zůstává sama. Občas navštíví svou druhou tetu, která přijde záhy o manžela, do velkého baráku se k ní nastěhuje kamarádka. Ona se snaží studovat; úspěšně odmaturuje, zažívá první lásky, první pocity štěstí. Stále ale hledá pravdu, pomalu a po krůčkách se snaží přijít na to, proč její matka udělala tak hrůzný čin. Sestavuje si vztahové mapy, komunikuje s lidmi z jejího okolí a občas si přijde jako čirý blázen. Všichni ji ale říkají jen jedno – ať nechá minulost minulostí… Ona ale nechce, chce přijít na to, co se tenkrát stalo. 

Eliška komunikuje s policistou, který případ vyšetřoval, s matčinou bláznivou kamarádkou, doktorkou Hakenovou nebo se svými příbuznými. Dozvídá se střípky událostí a postupně sestavuje obraz toho, jaká její matka byla. A dostává také obrysy toho, proč se matka i s bratrem zabila. 

Musím podotknout, že Rekonstrukce byla opravdu zvláštní knihou. Na tří stech stranách je rozehrán geniální příběh o jednání, chtíči a trápení. Celý příběh se čte dobře, děj má úžasnou gradaci a vy jednotlivá slova hltáte, abyste se dozvěděli, jak vše dopadne a co se vlastně tenkrát, v tom roce 1997 stalo. Na druhé straně mi ale příběh přišel mírně překombinovaný, na konci až moc rychlý. Abych byl ale zcela upřímný, nevím doteď, co si vlastně o samotném konci knihy myslet.

Rekonstrukce je psána velmi propracovaným jazykem, který vás baví. Skutečně mě bavili číst ty veškeré pocity Elišky, její náhled na svět a vlastně to všechno. Na druhou stranu mi konec přišel trochu nudný a vybočoval z řady. V celém příběhu se hlavní hrdinka vyvíjí; vidíme její postupnou změnu v jednání a v myšlení, prožijeme s ní několik let, poznáváme s ní nové přítele, zažíváme první rozchody. Na konci ale přijde zlom, kdy se Eliška změní a je to obrat o 360 stupňů. Možná škoda tohoto obratu. Navíc i konec je mírně otevřený a pár otázek zůstane nezodpovězených. Škoda. 

Rekonstrukci hodnotím kladně. Je to velmi povedená kniha, která zaujme, upoutá vás na dlouhé hodiny. Je to kniha, kterou si klidně můžete přečíst dvakrát, třikrát a vždy na ni budete nahlížet jinak. Pokud jste četli něco od Viktorie Hanišové, dáte mi jistě za pravdu, že tato kniha je nejlepší! 

Hodnocení: 80 %

Viktorie Hanišová: Rekonstrukce

Host, duben 2019