Sedm neskutečně silných povídek. Povídky o strachu, zoufalství, těžkém údělu, povídky s hororovým podtextem či příběhy, u kterých Vám ukápne slza. Toť stručná definice Dlouhé trati. Když jsem poprvé četl Rekonstrukci od této autorky, říkal jsem si, že je to skutečně úžasná vypravěčka a že její styl psaní mě ohromně baví. V této knize se, díky bohu, nic nezměnilo! Už po dočtení Běžkyně na dlouhou trať jsem si sám pro sebe potvrdil, že vyprávěčský um této autorky je skutečně velký a že věty dokáže stylizovat s velkou jemností. Však celá povídka je postavená na běhání, pize a vnitřním monologu hlavní hrdinky. 

Narovinu asi řeknu, že tato kniha není pro všechny; některé povídky jsou skutečně silné, máte z nich mírné deprese a na text koukáte s otevřenou pusou. Třeba jako v případu povídky Vrátíš se?, kdy si říkáte, jak někdo může být takový. Ano, samozřejmě víte, že je to jen povídka, ale i tak. 

Pro mě nejsilnějším příběhem byla povídka Zbytečný člověk. Hlavní hrdina této povídky je velmi nemocný muž, který chce odejít z tohoto světa, aby už dál netrpěl. Proti tomu je silně jeho matka, která vždy stála při něm a opatrovala ho. Příběh vidíme z jeho pohledu; díváme se na to, jak se postupně vypořádal s osudem, jak těžké měl dětství a jak tráví život teď, zavřený doma na gauči a s počítačem na klíně. 

 

Dlouhá trať je tou knihou, která se Vám dostane pod kůži, na kterou budete muset myslet a možná si ji přečtete dvakrát, třikrát. Není to jen kniha o životě, o trápení nebo o štěstí. Je to sbírka, která Vás zase přinutí se dívat na svět jinak; možná černobíle, nikoli barevně. Každá povídka je něčím jedinečná, vždy je ale tragická. Například Díra byla jedna z povídek, která se mi líbila moc, ale konec bych udělal trochu jinak. I tak to byl příběh, který čtete rychle, jen abyste se dozvěděli, jak vše vlastně dopadne. 

Po trilogii sociologických próz (Anežka, Houbařka a Rekonstrukce), napsala česká prozaička a překladatelka Viktorie Hanišová knihu, jež jistým způsobem volně na tuto trilogii navazuje. Opět tematicky. Není to ovšem nějaké veselé čtení, které by Vás pohladilo po duši. Jsou to příběhy z běžného života, kdy zjistíte, že na světě může být i vše jinak. Jsou to věci, které se možná dějí u Vašich sousedů, a která se mohou stát všude. 

Ke tvorbě této autorky musí každý přistupovat opatrně; ne každému totiž tvorba sedne, ne každý si tuto autorku zamiluje a bude její knihy hltat. Mně třeba stačí si přečíst denně pár stránek, protože si je chci šetřit a taky, jistým způsobem, musím všechny dojmy zpracovat. Pokud máte rádi monology postav, sociologickou prózu, tak se určitě po Dlouhé trati podívejte! Myslím, že nebudete litovat!